Nová próza Sylvy Fischerové je umístěna do Prahy osmdesátých let dvacátého století, která zde ale nejsou líčena prvoplánově a přímočaře, prostřednictvím notoricky známých událostí a jevů. Autorka evokuje dobovou atmosféru takříkajíc zevnitř, skrz postavy a jejich dialogy a pocity, vkládáním deníkových záznamů, popisů snů nebo výpisků z četby. Realistické průběžně přechází do snového, popis tehdejších hospod i vojenské katedry v Motole se pozvolna mění v líčení cizokrajných mytických dění a míst, a vše drží na pilíři milostného příběhu, který ale není hlavním účelem a smyslem vyprávění. Pevně stavěný text se tak stává podobenstvím situovaným do konkrétní doby a míst, ale přitom univerzálním. Novela Sylvy Fischerové je naprosto pozoruhodná a na malém prostoru skýtá mnohem víc zážitků než tlusté romány, které dnes hltají desetitisícové davy.
Petr A. Bílek

CHCI ELZU (Koupit na Kosmas.cz)

Jak čelenka ze zeleného peří. Text Petra Borkovce k pražskému uvedení knihy Sylvy Fischerové Elza a muchomůrka

Ukázka

I.

(lidi na přechodu a muchomůrka)

„A teď se podívej, co všichni udělají, když blikne zelená: vůbec se hned nerozejdou dopředu, ani náhodou, ale nejdřív se trochu zakloní, pak se jakoby zastaví a pak teprve vyrazí na přechod. Všimla sis toho někdy?“

Elza se dívá z okna Slávie na přechod, je červená, všichni stojí, pak ale světla přebliknou a opravdu je to tak: ti ranní chodci udělají, skoro jako na povel, přesně to, co řekl Richard. Nejdřív se trochu zakloní — pak se jakoby zastaví — a pak teprve vykročí na bílé pruhy přechodu směrem k řece.

„No jo, máš pravdu a to je zvláštní, toho jsem si nikdy nevšimla...“ „Já bych si toho taky nevšiml, kdybys neměla dvacet minut zpoždě- ní,“ řekl Richard a dopil poslední lok kávy z bílého hrníčku. „Promiň, ale to ty klíče. Vždycky je dávám buď na poličku v předsíni, nebo na stolek v pokoji, ale včera jsem je prostě dala do kapsy svetru na doma. To nikdy nedělám! Chápeš to? Vůbec nevím, proč jsem to včera udělala. Takže je logický, že jsem je ráno nemohla najít, a je naopak úplně nepochopitelný, že jsem je vůbec našla a že jsem teď tady.“

„Hm. A jak se stalo, že jsi je našla?“ „Byla jsem totálně nepříčetná. Všecko jsem brala do ruky a házela na zem a třepala tím, aby se ty mrchy ozvaly. A ony to ty mrchy nakonec udělaly.“

„No vidíš, hodní broučci. Ono vlastně o nic nejde, já jenom že za chvíli musím jít.“

„Já už taky budu muset, ale na jednu věc se tě chci zeptat.“ Elza hledí na řeku a na Hradčany za řekou, na střeše vlaje prezidentská vlajka, znamení, že prezident sedí doma na Hradě; ta představa ji vždycky automaticky rozladí, i když je koneckonců úplně jedno, kde se ta infe- riorní osoba v tu chvíli vlastně nachází. „Na tu muchomůrku tam na Fidži nebo kde to bylo, jak jsi mi o ní vykládal. Jak tak strašně rychle rostla. Já totiž — promiň, ale ona mi máma vykládala takovou —“ Elza se zarazí — „no, jako pohádku o muchomůrce, teda o můromu- še, ta byla hrozně důležitá, a já jsem tě prostě přestala poslouchat, kvůli tý můromuše, jako prostě jsem v tu chvíli přestala slyšet, ale jak to teda bylo s tou muchomůrkou na Fidži?“

„Muchomůrka nebyla na Fidži, ale na Jávě,“ řekl Richard. „A jaká byla ta pohádka o můromuše?“ „Až jindy,“ řekla Elza a zvedla obočí a pokrčila nos a v tu chvíli Richard věděl, že nemá cenu se ptát, tohle gesto už znal. A neměl ho rád. Když došlo na Elzinu mámu, tak se často zvedalo obočí a krčil nos. „Aha, tak jindy.“ Richard se napil sodovky ze sklenice, na bublinky byl vysazenej. Elza říkala, že v ní bublinky bublají a vytvářejí ze sebe divný nápoje, který nemá ráda a který by nikdy nepila. V pivu jí ale nevadily. „Na Jávě prostě v jedný chýši vyrostla muchomůrka, a rost- la strašně rychle, všem skoro před očima, a navíc ještě vypadala divně, byla nějak divně zprohýbaná nebo co, a ti Javánci vůbec nevě- děli, co s tím. Jak se stane, že zničehonic se někde objeví mucho- můrka, která roste strašně rychle, jinak než ostatní muchomůrky, a ještě navíc jinak vypadá? Co to znamená? Protože to prostě musí něco znamenat. Jo, jinak Javánci se o muchomůrky vůbec nezajímaj, nejsou pro ně důležitý, nehrajou v tý kultuře žádnou roli. Jenže tahle muchomůrka musela něco znamenat, ale oni nevěděli co. A tím ta muchomůrka ohrožovala jejich víru ve fungování světa, v to, že je nějak pochopitelnej a vysvětlitelnej. Tudíž ve fi nále ta divná muchomůrka měla důsledky, a to špatný, pro všechny, kdo ji viděli a kdo o ní slyšeli.“ „Hm.“ Elza znovu pokrčila nos. „Chápu, že muchomůrka byla divná a všecko, ale proč to muselo být nutně špatný? Proč třeba nemohla majiteli tý chýše přinýst štěstí?“ „Nevím. Nejsem Javánec. Prostě ta divnost byla chápaná jako špatná. Když něčemu nerozumíš — když nerozumíš jedný divný muchomůr- ce, tak to ohrožuje smysl všeho.“ „Já nerozumím tolika věcem! Ohrožuju tím smysl všeho? Vysvětli mi to, prosím.“ Elza se dívá na Richarda, vlasy barvy medu jí padají na ramena a ještě níž, vlasy barvy medu tudíž opravdu existují, předtím si Richard myslel, že je to literární obrat. K vlasům barvy medu má Elza modré oči — úplně průzračně modré oči, a dnes modrý mohéro- vý svetr a k tomu pruhovaný medovo-modrý šátek. „Kdybys nepřišla pozdě, možná bych to zkusil. Jenže za chvíli otvírá- me naše epesní Fingerhutovo muzeum hned za rohem, takže to nejde. A ty jdeš kam?“

„Číst knihu Borise Ponomarjova Realnyj socializm. Povinná ruština v Dlouhý, naše detašovaný pracoviště. Realnyj socializm je tam zhmotněnej v hromadě uhlí, co tam straší na dvoře už od loňska, úplně nehybně, nic se s ní neděje, nikdo s ní nic neudělal. Nevyrostla na ní ani muchomůrka. A loni to bylo ještě horší, chodila jsem tam na politickou ekonomii na půl osmou ráno, zlej sen, imperialismus jako poslední stadium kapitalismu: parazitující a zahnívající. Vyhlídku jsme měli na Krajskou rozdělovnu klínových řemenů. Každý středeč- ní ráno jsem čuměla přes úplně prázdnou Dlouhou a přes zahnívající imperialismus na Krajskou rozdělovnu klínových řemenů. Chápeš to?“ „No, bez klínových řemenů by tady auta asi nejezdily,“ řekl Richard a zvedal se. „A když chceš mít titul z Karlovy univerzity, tak pro to holt musíš něco udělat.“

„Ale mě už to tak sere,“ řekla Elza, což Richarda zarazilo. Mezi její vlastnosti patřilo, že obvykle nebyla vulgární. „Mě to sere úplně by- tostně a z podstaty. Proč se mám na tom podílet, když vůbec nechci? Boris Ponomarjov! Jsem snad muchomůrka?“

Uvedení knihy Elza a muchomůrka v Praze, v kavárně Potrvá 2. 11. 2022

Uvedení knihy Elza a muchomůrka v Brně, v Café Kaprál 1. 11. 2022

foto Jiří Sláma, video záznam akce naleznete zde:  https://fb.watch/gZMFtyzeAI/

Intelektuálové ztracení v době i v sobě [Právo]

Alena Urbánková

„Ne těch tlustých, ale tenkých knih se bojte!“ prohlásil prý kdysi Bohumil Hrabal. Nenápadná útlá novela Elza a muchomůrka dává jeho citátu pomyslnou pečeť. Básnířka a prozaička Sylva Fischerová se v ní pouští na cestu imaginativního vypravování, v němž nabývají stejnou váhu reálná událost, sen, úvaha i muzejní artefakt. Na základě jednoduchého příběhu, o který ve své podstatě příliš nejde, líčí zmatené pocity několika vysokoškoláků na sklonku osmdesátých let. Předcházejícím dílem z pera Fischerové byla sbírka poezie Kostel pro kuřáky. Pražské básně (2019). Téma, které autorka otevírá ve své aktuální knížce, se oklikou vrací k její prozaické prvotině, autobiografickému povídkovému souboru Zázrak (2005), v němž vzpomínala na nesnadné dospívání v éře končícího socialismu. V centru novely stojí přemýšlivá a upovídaná studentka humanitního oboru Karlovy univerzity, jejíž jméno stojí jako signifikantní prvek i v názvu celého díla. Postava Elzy je obestřena mnoha nejasnostmi. Ukrývá v sobě prožité trauma, které se odkrývá nenápadně prostřednictvím jednotlivých maličkostí.

Celé dílo připomíná barevnou mozaiku. I drobný, zdánlivě nedůležitý prvek může sehrát zásadní roli. Navzdory své systematičnosti ale vytváří kniha iluzi souboru útržkovitých textů, kapitoly se střídají v pozorování tří hlavních figur, jejich snů či vizí. Prostupují je umělecké texty či myšlenky, jež postavy zaujaly natolik, že si je zapsaly do deníku.

Recenze

Sylva Fischerová stvořila výjimečně působivé dílo. Osciluje mezi realitou a snovostí, nutí skrze sdělení ukrytá mezi řádky udržovat bdělou pozornost a probouzí živou představivost.

Původní zdroj

Civí před sebe a ještě k tomu slintá [recenze ve Tvaru]

Josef Prokeš

Sylva Fischerová (nar. 1963) je plodná autorka, jejíž verše i prózy byly přeloženy do řady jazyků. Píše také knížky pro děti a dvě alba z jejích básnických textů vydala Monika Načeva. Přitom se čtenářům ani v nejmenším nepodbízí, ba právě naopak: Předpokládá inteligentní a neuspěchané recipienty, kteří mají kompetence k pochopení jejího náročného kódu tvorby. Kdo ji dosud nezná, měl by se připravit na to, že ne všechno hned pochopí. A že se do textů Sylvy Fischerové bude muset prolamovat s jistým úsilím.

Její nejnovější osmdesátistránková novela Elza a muchomůrka je nakladatelstvím avizována jako „milostný příběh z Prahy osmdesátých let“. Což mě docela zaujalo, protože nic takového z osmdesátek neznám, natož pak z Matičky stověžaté. Měl jsem první moment z toho milostného příběhu nejspíš očekávání hodné paní a dívek odkojených Michalem Vieweghem. Tak nějak jsem se i dočkal, neboť řečená Elza v knížce sice chodí s Richardem, ale vyspí se s jeho mladším bratrem Míšou. Ale když se s tím Richardovi svěří, je překvapena, ba dotčena, že se jí Richard začne vyhýbat. Čímž jsem vlastně prozradil celý děj a nemuseli byste prózu už ani číst. Kdyby vám šlo o báječná léta pod psa.

Jenže všeobecně známé reálie osmdesátek zde pro naši snazší orientaci nejsou, atmosféra doby je nasvícena nepřímo, a ještě lomeně, skrze pocity hrdinů a jejich hovory. Ve druhé polovině textu se extrakt doby navíc zahušťuje a komplikuje vkládáním výpisků z četby, deníkových i snových záznamů, verši a citáty, takže původní „realistický“ záznam přechází do jakéhosi halucinogenního mystéria nočních děsů, způsobeného psychotropní látkou, snad lehce toxickou muchomůrkou nebo exotickou liánou. Ta muchomůrka z názvu prózy postupně metamorfuje v můromuchu pohádkových a mytických textů. Děj novely je psán er-formou, ale současně skutečnost vnímáme rovněž ich-formovou perspektivou hovorů postav, a navíc filtrovanou skrze cigaretový kouř hospod nižších cenových skupin a u piva s pěnou tak hustou, že se v ní udrží kolmo zastrčená sirka. V takhle roztříštěné mozaice nazírání se čtenář nesnadno orientuje. Debaty hrdinů, vysokoškolských studentů, jsou podbarveny filosoficky a granátomety hospodských tlachů zde nepostrádají pábitelské historky i festovní básnická přirovnání: „… falešný prachy tančí s pravýma u baru a šminky zmalovaly i noční nebe.“ Místy se v podsvětí dokonce obáváme o svoje dobré vychování: „Dva štamgasti dole pod pódiem řvou na zpěvačku: Pradlena má svoje necky a děvčátko velký cecky, vyližte nám prdel všecky.“

Autorka si nejspíše dala práci s využitím dobových pražských výrazů. Ty neumím kvalifikovaně postihnout, ale i na mé Moravě osmdesátek se pilo šumavské bylinné z „hořčičného servisu“, tak se říkalo sklenkám od hořčice.

Jak jsem již naznačil, autorka záměrně ztěžuje čtenářům orientaci v textu. V dialozích na začátku kapitol třeba neuvádí, kdo vlastně hovoří; což jaksi mimoděk vyjeví až později, takže se musíme vracet, abychom hovor kontextuálně pochopili. Postupně si na to i zvykneme a oceníme, že jednotlivé krátké číslované kapitoly mají říz a šmrnc, abychom se v nich nestačili nudit. Přistoupíme i na obecnou češtinu autorského textu. Ale nestačíme se čtenářsky ukolébat, neboť vyprávění se formálně proměňuje až do závěrečné toxické psychózy, doprovázené bludy, jak je diagnostikuje MUDr. Brož. Prokousáváme se tedy Richardovými sny, ve kterých mě zaujala třeba solná pieta: „truchlící matka, která ale nemá syna – v náruči drží prázdno.“ Možná bych měl výhrady k vylíčení vojenské katedry v VI. kapitole nazvané oblíbeným výrokem podplukovníka Brabce Jak vy k my, tak my k vy! Tu vojenskou katedru na zastávce Krematorium Motol považuji v celé novele za nejreálnější, a to přesto, že ji Sylva Fischerová osobně jako žena zažít nemohla. Její figura podplukovníka Brabce je nejspíše střižena podle skutečné postavy tehdejšího důstojnického blba, který měl to štěstí vyučovat vojenským vědám vysokoškolské studenty. Já prošel obdobnou vojenskou katedrou v Brně na Monte Bú, dokonce i ty unimobuňky jsme měli stejné. Tak třeskutého hlupáka, jako je postava Brabce, jsme tam ale neměli a našich podplukovníků nám bylo spíš líto, neboť to byli původně vyučení zahradníci a plukovník velitel katedry byl vystudovaný zubař. Strana jim přiřkla hořce komickou roli a oni ji bez valného nadšení rezignovaně hráli. Ti stárnoucí podplukovníci si byli nejspíše vědomi své duševní ochablosti a záviděli nám naše mládí. Můj vojenský den byl čtvrtek a já si vždycky ráno v novinovém stánku pod katedrou koupil Literární noviny, které jsem pod lavicí během výuky taktiky a radiotechniky celé přečetl. Takže na svoji vojenskou katedru, včetně závěrečného dvouměsíčního cvičení v Novém Meste nad Váhom, dnes s odstupem nevzpomínám nijak trudně, spíše nostalgicky.

V XVI. kapitole se Elza vypraví za Richardem do Bohnic, do toho „shromaždiště porouchaných duší“. Richardovi jsou dávky neuroleptik sníženy, takže sice ještě civí, ale neslintá. „… Čerstvě osvobozený národ už brzo bude mít nového prezidenta, který bude zase vztyčovat prezidentskou vlajku nad Hradem pro všechny hosty kavárny Slávie…“ Husákovy osmdesátky tady končí bez jakékoli pompy, jaksi jen mezi řečí a na okraj. Elza v masce kačiny, kterou si sama ušila, zpívá Richardovi, že: „Všechno je naplněno krásou! / Všechno je naplněno krásou! / Všechno je naplněno krásou!“ Nejspíše náhodou vyšly tyhle tři verše samostatně na zvláštní závěrečnou stranu, což jejich hořkosladkou ironii umocnilo.

Nakladatelství Druhé město knížku pečlivě redakčně ošetřilo, nenašel jsem v ní žádné pochybení. Na závěr téhle recenze ještě ocituji roztomilou ediční poznámku svědčící o tom, jak důsledně se Sylva Fischerová do zobrazení svých osmdesátek vnořila: „V souladu s přáním autorky jsou názvy hospod uváděny nikoli podle současné gramatické normy, ale podle pravidel platných v době, kdy se děj této novely odehrává. Od dnešní normy se místy odchyluje také interpunkce a několik dalších detailů. Výrazy Cikán, Cikáni vycházejí z dobového, tj. bezpříznakového užití (srv. film Cikáni jdou do nebe).“

Novela Elza a muchomůrka je próza sice dobrá, ale Fischerové povídková knížka Tisíce plošin mě nadchla víc. Také ji vydalo nakladatelství Druhé město a rovněž brožovaně. Že by autorce slušely spíše kratší, formálně i obsahově vybroušené povídky? To ať si každý čtenář rozhodne sám.

Původní zdroj

kulturní mixér v časopise Reflex

Kryštof Eder

Původní zdroj

Bědné pozůstatky národa českého. Sylva Fischerová se pustila do milostného příběhu z Prahy 80. let

Ondřej Horák

Řeklo by se, že Sylva Fischerová pouze vydala svou další knihu a že Elza a muchomůrka je jen milostným příběhem z Prahy 80. let. Ale možná že se zde autorka dotkla časoprostoru, o nějž se brzy svede zásadní ideologický boj. Protože mnozí, co 80. léta nezažili, nabývají čím dál silnějšího pocitu, že nebyla tak špatná, ba právě naopak.

Teď si troufáte!

Z toho hned vidíme, že Elza a muchomůrka je skutečně milostným příběhem, jak je napsáno na obálce nové knihy Sylvy Fischerové. Milostným příběhem z Prahy 80. let. Hlavními hrdiny tak jsou většinou studenti, ti, co chtějí mít titul, i když všechny ty zkoušky z marxismu-leninismu a vůbec celý režim nesnáší. Třeba Elza: „Mě to sere úplně bytostně a z podstaty. Proč se mám na tom podílet, když vůbec nechci?“ Jako odpověď můžeme vzít to, co říká Míša o pár stránek dál: „Protože chci dostudovat. Už jsem do toho investoval dost velký množství energie.“

Jenže v tomto směru to mají těžší kluci, jelikož Elza chce mít pouze titul z Univerzity Karlovy, zato kluci chtějí mít titul z Univerzity Karlovy, a ještě k tomu nechtějí jít na dva roky na vojnu. Proto musí chodit na vojenskou katedru, kde poslouchají: „Jak vy k my, tak my k vy! Rozumíte? Jak vy k my, tak my k vy!“ Nejlepším řešením by byla samozřejmě modrá knížka, kterou disponuje Richard, jelikož má nemocné srdce – nikoli z toho, co mu provedla Elza s jeho bratrem –, díky čemuž se mohl z této hloupé hry vyvázat, nemusí studovat a šprtat marxák. Ale zase nebude mít titul. Kdo chce mít titul, je zdravý a zároveň nechce na vojnu, ten musí obětovat hodně: „Ty vole, já nechci dávat ruku na horký kamna! Fakt nechci.“

Sylva Fischerová (1963) se tak svou nejnovější prózou vrací do doby, již si někteří pamatují – a jež je hojně připomínána na nejrůznějších televizních kanálech, kde se neustále reprízují všechny ty filmy z „krásně“ oprýskané Prahy. Některé jsou prostě průměrnými dobovými snímky, některé jsou jednoduše pitomé a ideologicky pokroucené a některé zas ukazují, jak se film v 80. letech dostával k nenápadně pozoruhodným výsledkům, díky socialistickým penězům a díky tomu, že tvůrci mohli už být kritičtí, ale pouze nepřímo.

Připomeňme namátkou Faunovo velmi pozdní odpoledne či Nejistou sezónu. Bohužel tyto snímky zůstaly mnohdy nepřekonány: i proto, že novější filmy už neměly k dispozici ony socialistické peníze. A taky mohly kritizovat režim na plnou hubu, což postrádalo ono kouzlo a často to vyznívalo hloupě, zbaběle – teď najednou si troufáte!

To literatura naopak po sametové revoluci zažila jiný posun. Najednou mohlo být publikováno cokoli, a tak byla daleko širší nabídka, takže rovněž menší prodeje jednotlivých titulů; i proto, že byla spousta jiných lákadel. Oficiálně vydávaná literatura 80. let není z dnešního hlediska žádnou studnicí krásných textů, nicméně mohly vycházet opět alespoň neangažované knížky Ladislava Fukse či – více či méně zcenzurované – texty Bohumila Hrabala. Debutovali i autoři jako Michal Ajvaz či Petr Šabach.

To Sylva Fischerová debutovala již v roce 1986 básnickou sbírkou Chvění závodních koní. Dnes vyučuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde vystudovala klasickou filologii, a má na svém kontě již řadu titulů, ať básnických, nebo prozaických. Žádnou velkou literární cenu sice dosud neobdržela, generačně spřízněnou výsečí literární kritiky je každopádně neustále sledována a hodnocena pozitivně.

V posledních letech knihy Sylvy Fischerové vydává brněnské nakladatelství Druhé město, takže má dobrou péči. Neboť koho má nakladatel Martin Reiner v oblibě, tomu vydá vlastně cokoli – což je pro dotyčné autory příjemný luxus. Nic na tom nemění fakt, že by někdo mohl namítnout: to se mu to dělá, když měl nejdřív léta peníze z prodejů knih Michala Viewegha a nyní zas z prodejů aristokratické série Evžena Bočka… Taky by si ale mohl peníze jednoduše nechat a nevydávat tituly asi spíše prodělečné.

Kdo si to stěžuje?

Možná už to někoho zarazilo: proč spisovatelka, jež v 80. letech mohla studovat na Univerzitě Karlově a vydat básnickou sbírku, dnes má potřebu – nebo dokonce tu drzost? – si na tehdejší dobu stěžovat. Otázkou ovšem je, zda se dá jednoznačně říct, že si stěžuje. Víme, že na mládí nostalgicky vzpomíná každý, ať už bylo za okupace, anebo třeba za normalizace.

Na druhou stranu je pravda, že obecně čím dál víc postrádáme schopnost vnímat dobové nuance a máme tendenci vše hodnotit jako špatné/dobré. Přitom životopisy Sylvy Fischerové a její rodiny jsou takových míst plné. Skoro by se na nich dal vyučovat dějepis. Autorčiným otcem byl filozof Josef Ludvík Fischer (1894–1973), jenž byl po válce nejprve děkanem na univerzitě v Brně a poté rektorem v Olomouci. V roce 1948 vstoupil do KSČ, a to již podruhé, v roce 1955 byl vyloučen.

Nevlastní sestrou Sylvy Fischerové byla básnířka Viola Fischerová (1935–2010). Ta patřila společně s Jiřím Kuběnou, Václavem Havlem či Věrou Linhartovou ke generaci takzvaných Šestatřicátníků. V roce 1968 odjela do švýcarské emigrace s manželem Pavlem Buksou (1932–1984), jenž je znám pod spisovatelským pseudonymem Karel Michal. Po manželově sebevraždě se přesunula do Německa, kde se stal jejím manželem další český spisovatel Josef Jedlička (1927–1990).

Sylva Fischerová byla pro změnu vdaná za Martina Komárka, nedávného poslance a ještě dříve komentátora, taky člena KSČ, studenta marxisticko-leninské filozofie a politické ekonomie a syna Valtra Komárka… To vše je zde uvedeno nikoli jako kádrování, nýbrž jako ukázka toho, kolik zátočin jen v jedné rodině může být ohledně minulosti.

V podřadném postavení

Elza a muchomůrka je útlým svazkem, takže v ní nemůžeme čekat žádný panoramatický pohled na 80. léta, je to pouze letmá vzpomínka, pokus o zachycení atmosféry tehdejší doby, řeklo by se. A určitého prostředí. Protože tu vlastně nepotkáváme žádné kariéristy či práskače, ale ani zaryté disidenty, kteří by s režimem odmítli cokoli mít, ba byli proti němu.

Ne, tady jsme zkrátka mezi mladými lidmi, kteří to všechno kolem nenávidí, avšak nevidí jinou cestu než tím proplout, aby neobětovali svůj intelekt a budoucnost. Byla řeč o nostalgii, ale ta se může podobat muchomůrce – je krásná, nicméně jedovatá... A je rovněž otázka, do jaké míry se dokážeme vracet do takového „pravěku“ a nahlédnout pravdivě, nemilosrdně. Jistě, můžeme říct, že přece Sylva Fischerová nepředvádí žádné hrdiny, protože ti by dávno s patovou situací něco udělali. V Elze a muchomůrce vše vyřeší příchod sametové revoluce.

Stejně ale máme dojem, že postavy se tu vyjadřují příliš neohroženě – vůbec si nedávají pozor na pusu. Navíc nabízejí až podezřele jednoznačné průhledy. Míša například vypráví Elze o Petschkových vilách, jež si rozebraly ambasády mocností. Mimochodem až na to, že už není Sovětský svaz, nýbrž Rusko, se dodnes nic nezměnilo, neboť tyto vily rodině emigrující za oceán – jinak by skončila v plynových komorách – po válce zabavil prezident Beneš.

V rodinné diskusi potom Richardův a Míšův otec, „sociální vědec zaměstnaný v podřadném postavení v ústavu Akademie věd od té doby, co sotva prolezl stranickými prověrkami, když sem přijely ruské tanky“, ohledně nízké kvality československého obyvatelstva rozkládá: „To víš: chabá zemská šlechta, pobělohorská emigrace – a ti, co odešli po roce 38 se taky všichni nevrátili. Nemluvě o odsunu a o těch, co pak šli pryč po únoru 48 a po osmašedesátým. Žádná země nemůže ve zdraví přežít tolik emigračních vln. Takže to, co tady zbylo, jsou jenom bědný pozůstatky. Včetně nás všech.“

Pokud se takhle u někoho doma běžně mluvilo, tak to bylo lepší, než by člověk myslel… Nebo jde o machrování ex post, jak už o něm byla zmínka v souvislosti s filmy 90. let? Zkrátka 80. léta jsou dlaždicí, na niž se zatím příliš nešlape, ale to se jistě brzy změní, a to právě v souvislosti s bojem proti údajně lacinému antikomunismu. Takže útok přichází z úplně jiného směru, než jsme čekali. To, že jsme nebyli dostatečně proti komunistickému režimu, již nevadí, vyčítáno je nyní naopak to, že si někdo dnes dovolí velebit svobodnou atmosféru 90. let.

Což však ještě automaticky neznamená velebení toho, že byl tehdy často podivně prodán či předán státní majetek. Ten byl „krájen“ právě za hustou mlhou oné svobody předhozené plebsu kvůli odvedení pozornosti.

Stejně tak je 90. letům vyčítána asociální a nekulturní pravicová politika. Ovšem to nebyla žádná pravicová politika, to byla pouhá systematická práce toho, kdo se posléze dokázal stát i českým prezidentem, na diskreditaci pravicové politiky. I skrze tlachy o tom, co všechno je údajně levicové, třeba kuřecí řízek. Něco takového může přece říct jen správný prokremelský řízek, který s dalším prokremelským řízkem chtěl vládnout podle opoziční smlouvy.

Nový marxák?

A když 90. léta byla fuj, tak jsme patrně blízko tomu, že budou 80. léta brzy novými levicovými proroky vynášena do nebe a že bude pamětníkům vymlouváno, že to tehdy bylo špatné. Ba budou za tento závěr vysmíváni jako senilní troubové. Je tu však jedna maličkost: v atmosféře těch tolik nenáviděných 90. let bylo zcela normální něco, co dnešní kulturtrégři nesnesou – odlišné názory tenkrát nikoho nezneklidňovaly. V současnosti je zpět snaha, aby byl názor jenom jeden, a když si někdo myslí něco jiného, je ihned onálepkován a zdiskreditován. Potom se ale nelze divit, že to pamětníkům cosi připomíná…

Když například pořad Šťastné pondělí na serveru Seznam Zprávy hrdě oznamuje, že do jeho dosud výhradně mužského týmu přibyla dvě děvčata, připomíná to tu scénu, kdy František Louka v Koljovi věší do oken československý a sovětský praporek – aby měl klid, aby se zachránil. A když kritička ze serveru Alarm potřebuje dorazit dýchavičné kmety, kteří stvořili televizní sérii Pozadí událostí, pak dokonce ve svém svatém hněvu dojde k závěru, že příčinou skutečnosti, že muži baží po mladých milenkách, je to, že se zralých – tedy sebevědomějších – žen bojí… Krásný zásah nepřítele, akorát po něm bylo potopeno plavidlo samotné ostřelovačky. Taková argumentace pro změnu připomene, jak v Sovětském svazu dokázali rozdojit i kozla.

Jistě, zpozdilý dotaz, ale není náhodou divné, že někdo po nás pořád chce, abychom uznali, že každý je zkrátka jiný, a zároveň chce, abychom si všichni mysleli totéž? Budeme se zas muset šprtat marxák, Elzo?

Původní zdroj

Poetická próza Sylvy Fischerové

Jiří Lojín

Básnířka a prozaička Sylva Fischerová má na svém kontě slušnou řadu textů a podle jejich skladby nelze s jistotou určit, jaké formě dává přednost. Její nejnovější knihou, vydanou v nakladatelství Druhé město, je Elza a muchomůrka s podtitulem Milostný příběh z Prahy osmdesátých let.

Jde o útlý svazek, který však obsahuje poměrně hutný text, i na těch několika stranách dokáže autorka vyprávět ucelený děj, který obsahuje dramatickou zápletku i jakési rozuzlení. Sylva Fischerová zasadila svou novelu do doby, kdy se věkově blížila ke svým hrdinům, takže myšlení a chování jejich postav je v kontextu doby velmi autentické.

Čtenář hledí na svět očima hlavní hrdinky Elzy i přesto, že je text psán v er-formě. Dívka žije jako většina jejích vrstevníků – studentů vysoké školy, chodí s Richardem, rovněž studentem. Jejich diskuze mají často filozofický podtón, odpovídající jejich přemýšlivým povahám. A právě jejich přemýšlivé povahy se stávají problémem. Richard touží po dokonalejším vhledu, proto shání „liánu“ jako zdroj psychotropní látky, Elza si exotické podněty přetavuje na zvláštní sny, hraničící s nočními můrami.

Autorka střídá formu, čtenář narazí samozřejmě na prozaický text, kusé myšlenky jako zápisy do sešitu, citáty i verše. Sylva Fischerová nezapře básnířku volbou slov i barvitými obrazy, které mnohdy vydají za celou řadu slov. Samostatné kapitoly tvoří staré text, něco mezi pohádkami a mýty.

Ke konci se můžeme seznámit se Elzinými sny, točícími se okolo hub, zejména muchomůrek, z nichž se postupně stává můromucha, ochránkyně a jakýsi dobrý duch.

Text působí především emotivně, přestože děj, stojící mimo svět snů, má svou přísnou logiku a není v něm nic, co by bylo nepravděpodobné či nemožné. Ovšem autorka tento zdánlivě jednoduchý příběh vztahu, lásky i nevěry dokázala podat zcela nevšedním způsobem, za což může čtenář zcela jistě vděčit jejímu básnickému nadání, promítajícímu se i do prozaického textu.

Nakladatelství k vydání přistupovalo spíše jako k umělecké knize, je vytištěna na kvalitním papíru vyšší gramáže, graficky na ní spolupracovala Barbora Klimszová.

Se staršími knihami Sylvy Fischerové se může čtenář seznámit v recenzi titulů Evropa je jako židle Thonet, Amerika pravý úhel (recenze zde) nebo Pasáž (recenze zde).

Původní zdroj

Elza a mochomůrka, múzy Sylvy Fischerové

Karel Hvížďala

„Soudruhu podplukovníku, student Augustin, proč jste roztrhal moji práci?“
„Soudruhu studente, já jsem vaši práci roztrhal.“
„Soudruhu podplukovníku, student Augustin, ale proč jste roztrhal moji práci?“
„Soudruhu studente, já jsem vaši práci prostě roztrhal.“
„Soudruhu podplukovníku, student Augustin, ale co na ni bylo špatně?“
„Soudruhu studente, všecko špatně. Rozumíte? Jste blbec, idiot, nebo nemáte vůbec žádné PQ?“
„Soudruhu podplukovníku, student Augustin, nerozumím, a tedy rozumím.“

Po tomto dialogu, který je čistým literárním útvarem vytvořeným nejspíš z jedné věty hospodského vyprávění o důstojnících z vojenské katedry, které tehdy byly na všech fakultách, připomíná autorka čtenářům moudro této zvrácené doby: „Pravidlo jedna, kurva, znáš: neupozorňovat na sebe. Bejt neviditelnej. Šedá hmota, která tam vlastně není. Vlastně tam vůbec nejseš.“

Tento substanciální zážitek k bezproblémovému přežití normalizace osmdesátých let při střetu s tupohlavou lampasáckou mocí diktovala v knize Elza a muchomůrka Sylvě Fischerové Múza, s jejíž pomocí se autorka snaží přepsat do slov kormutlivé vzpomínky ze své duše. A o tomto procesu ví Sylva Fischerová své, protože o něm již v roce 2006 vydala knihu Původ poezie, Proměny poetické inspirace v evropských a mimoevropských kulturách. Proto ví, že řeč je účinná síla.

Působnost řeči však není nasměrována pouze ke skutečnosti, je také nevyhnutelně působením na někoho druhého, není jen pravdou, ale i bohyní přemlouvání. A aby toho byla schopná, musí se vyhnout opakování, opotřebování, které je typickým znakem kýče. Básník či skutečný prozaik zaujímá čtenáře či posluchače vlastní strukturou, která se zásadně liší od struktury referenční, protože se snaží spojit působení smyslové s imaginativním a intuitivním, a tím vytváří prostor pro tajemství, které si musí každý v textu objevit sám. Což koneckonců platí stejně i o hudbě či výtvarném umění.

Klasik, který na konstatování, že pohlaví poezie je ženské, reagoval slovy: Poezie se otevírá a čeká na průvodce, ducha daimonion. Tedy na vnitřní hlas božského původu. A právě s nasloucháním tohoto hlasu je popsána v knize atmosféra osmdesátých let minulého století, v níž důležitou roli hráli debilní služebníci jako citovaný podplukovník proslavený větou: Jak vy k my, tak my k vy! Před ním a jemu podobnými mladí studenti utíkali do hospod a do fantazie.

Lidi v jejich a tudíž autorčiných fantasmagorických představách, jejíž dikci schválně zachovávám, mají na hlavách květináče a z těch jim rostou vlasy. V Hlubočepském rybníku, který je obklopen devonským vápencem, připomínají skalní fošny poskládané vedle sebe a pod sebe zkušeným prvohorním mistrem, žije drak.

Na fakultě je nejhorší Šnajdrovka, to je fízlyně, která donáší na všecky. Dá se to odečíst z toho, jak se furt vyptává, jak se tváří při tom, takovej přeslazenej úsměv vždycky nasadí, i trvalá se jí zaleskne, pak si snad i dělá poznámky, aby to nezapomněla. Z hladu se děti honí za motýly, už jich nasbíraly plný pytel, dnes maminka uvaří jim z motýlů boršč.

Východní Berlín: Obrovský rudý transparent s bílým nápisem ALLES MIT DEM VOLK, ALLES DURCH DAS VOLK, ALLES FÜR DAS VOLK se třepetá ve větru, za ním povlávají portréty Gorbačova, Lenina a Marxe, je slunko, teplo, jarní vzduch, třídou Karl-Marx Allee pochoduje prvomájový průvod tvořený nejrůznějšími množinami a podmnožinami, teď jsou to pionýři, budoucnost národa, bubnují paličkami na buben, jiní foukají na foukačku, Bavoři mají bierfesty, no tak tady mají tohle, je to vlastně maškarní bál.

Uvažují o tom, jak posadit sněhuláka do tramvaje, aby se trochu projel po Praze. Richard požije drogu a hned poté, co spatří matku ve dveřích, ji praští a skončí v Bohnicích. Kolem se hroutí režim a celá ta zrůdnost jde konečně do háje a on neví, že bolševik se ještě v posledních křečovitých záchvěvech snaží udržet u moci, ale už mu to nejde.

Sylva Fischerová je dcera filozofa Josefa Ludvíka Fischera, bývalého rektora univerzity v Olomouci, který byl z univerzity vyhozen a nevlastní sestra básnířky Violy Fischerové. Ta zase patřila ke skupině kolem básníka Jiřího Kuběny, Václava Havla a Věry Linhartové, po roce 1968 odešla se svým manželem spisovatelem Karlem Michalem do exilu. Vystudovala klasickou filologii a učí na Karlově univerzitě. Už jenom kvůli rodinnému prostředí ví, že pravda dokumentu či heimatliteratur je jiná, než pravda prózy či básně, která musí být uštknutá Múzou. Jen tehdy před námi osmdesátá léta ožijí a zadřou se nám i pod oči a mohou se nám zjevit i ve snu.

Původní zdroj

Mířit přesně

Kryštof Špidla

Elza a Muchomůrka, útlá kniha Sylvy Fischerové, působí na první pohled nenápadným dojmem. Anotace navíc slibuje milostný příběh z Prahy osmdesátých let, tedy časoprostor současnou prózou značně vytěžený. Méně zkušení hledači nových čtenářských zážitků by tak mohli tuto drobnou prózu snadno nechat bez povšimnutí. To by ovšem byla škoda.

Sylva Fischerová je jednou z autorek, které své literární profese — akademickou i básnickou — dokážou ve svých prózách plně využít. Vědomě a poučeně pracuje s vypravěčskými konvencemi. Její vyprávění je v zásadě chronologické, nicméně jeho základním principem není linearita, ale spíše epizodičnost spojená s výraznou obrazností. Próza tak není běžným návratem do osmdesátých let, ale jejich evokací pomocí situací a slov. O důslednosti, s jakou Sylva Fischerová k tématu přistupuje, svědčí i záměrné odchylky od současné jazykové normy — především na poli velkých písmen v názvech. Autorka se drží úzu osmdesátých let.

Protagonisty lehce načrtnutého milostného trojúhelníku jsou Elza a dva bratři, mladší a trochu oportunističtější Michal a autentičtější Richard. Elza i Michal studují vysokou školu a Richard pracuje jako hlídač v Náprstkově muzeu. Těžištěm vyprávění jsou jednak skvěle vystavěné dialogy a pozorování, ale i útržky z deníků či záznamy snů. S postavami, glosujícími nejen pozdní osmdesátá léta, se setkáváme při různých příležitostech — v kavárně Slavia, na procházkách, v Náprstkově muzeu, na vojenské katedře, v pražských hospodách, ale i při návštěvě východního Berlína zrovna v období prvomájového průvodu. Jeho popis patří mimochodem k nejgrotesknějším pasážím knihy.

Kromě společných hrdinů propojuje jednotlivé epizody bez zbytečných efektů, ale značně působivě vystižená atmosféra končící normalizace a organicky vložené filozofické vsuvky. Co se Sylvě Fischerové mimořádně daří, je uchopení existenciální situace mladých lidí. Na tom se podílí především styl vyprávění, které si udržuje minimální časový odstup od vyprávěného, vystihuje samozřejmost a lehkost, ale zároveň tíhu, časovou propast, která leží před každým mladým člověkem v jakékoli době. A jde-li o osmdesátá léta v Československu, musí se její hloubka jevit jako bezměrná.

Putování soudobými pražskými hospodami za ayahuascou, touto „liánou duše“, se jeví jako jeden ze způsobů, jak onu propast překlenout. Autorka svůj text nekoncipuje jako vzpomínky dávno dospělé autorky, ale jako bezprostřední a mnohdy lehce snově posunutý záznam skutečnosti.
Jakýmsi pandánem k milostnému příběhu jsou kmenové pohádky či pověsti „primitivních národů“. Ožívá tak například bizarní sibiřské vyprávění „Čoril a Čolčinaj“, jehož jednu z variant lze nalézt v knize ruského autora Dimitrije Nagiškina Pohádky z tygří stezky, vydané u nás právě v roce 1980. Tyto příběhy jednak souvisejí se zájmem hlavních hrdinů o etnografii, ale především přinášejí možné východisko z bludiště tematizovaných leibnitzovských úvah o „dostatečném důvodu“ existence — třeba reálně socialistického režimu.

Je třeba uvést, že zmínka o Leibnitzovi nemá znamenat, že Elza a muchomůrka je prózou nadbytečně zatěžkanou komplikovanými úvahami. Vždyť si tu mladí lidé celkem nezávazně a především hravě povídají. Další reflexe jejich úvah jsou spíše možností, jež klidně může zůstat čtenářem nevyužita. I tak zůstane literární zážitek.

Zážitek, balancující mezi lehkostí a vážností, groteskností i tragičností.
Samostatnou kapitolou této tenké knížky zůstává jazyková suverénnost.
Tou autorka nepřekvapuje, spíše ji opět potvrzuje. Snad právě ta je důvodem, proč má text pouhých sedmdesát čtyři stran.

Schopnost vyjádřit na malém prostoru, na co próze mnohdy nestačí desítky stran, je totiž základní vlastností poezie. Sylva Fischerová je zkrátka básnířka. Cíl proto umí trefit přímo. Nejen tam, kde nechává ožívat ztracená slova jako „bufeťák“, ale také v reflexi jazykové skutečnosti. Drobná lingvistická úvaha o futuru přesně vystihuje časovou strnulost epochy, v níž jsou mladí hrdinové nuceni žít.

A proč muchomůrka? Jedním ze základních stavebních kamenů recenzovaného textu je nedořečenost. Nebude snad proto působit jako svévole, zůstane-li tato část názvu pro případné čtenáře knihy prozatím zahalena tajemstvím.

Číst Elzu a muchomůrku přináší čistou radost. Ukazuje se, že moc literatury nespočívá jen v umění fabulovat, ale především ve schopnosti přesně zasahovat.

Původní zdroj